Hlavní obsah

Ruský deník: Národ husitů a nevěří v Boha? I ruská víra je plná paradoxů

Foto: Viktoriia Kotliarchuk, Shutterstock.com

Rusové oslavili své Velikonoce, jejich víra je plná paradoxů. (Snímek je ilustrační.)

Reklama

Článek

21. díl deníku, který přímo z Moskvy píše pro čtenáře Seznam Zpráv český novinář

V neděli byly pravoslavné Velikonoce. Tady v Moskvě to nějak neprožívám. Já tedy neprožívám ani ty křesťanské. Pomlázku plést neumím, místo toho dělám mazanec. To je mé pouto s českými Velikonocemi. O týden později přichází na řadu pravoslavný mazanec. Na stole stojí kulič – komín z těsta nahoře politý bílou polevou a osázený zdobením. Vypadá to jako panettone, chutná to jako panettone, ale Rusům to raději neříkejte.

S kuličem se jí pascha – nepečený tvarohový dort, který se přes noc nechává ve formě, aby měl správný tvar a do bílé hmoty se obtiskl pravoslavný kříž a písmena Ch a V skrývají v sobě velikonoční pozdrav: Christos voskrese! (česky Kristus vstal z mrtvých!)

Forma na paschu u nás doma vzbudila vášně. Stará se ztratila a narychlo objednaná nová nepřišla v čas. A když jsme do formy Made in Russia cpali sladký tvaroh, umělohmotné stěny se rozklížily. Pravoslavný kříž se neobjevil a bylo z toho mrzení.

Foto: Shutterstock.com

Kulič a pasha, velikonoční pokrmy pravoslaví.

Zbožnost Rusů mě baví. Nemyslím to nijak zle. Ale pro mě, jakožto agnostika, je to zajímavý kulturně-identifikační fenomén.

Když jsem jezdil na ruský Severní Kavkaz, místní se mě vždycky ptali, jak to mám s vírou. Často nemohli pochopit, že to je záležitost, kterou neřeším. Islám je v Dagestánu nebo v Čečensku klíčovou částí společenského života. Když si tam někdo chce popovídat o mé víře, tak odpovídám, že si vážím všech náboženství, ale k Bohu jsem si zatím cestu nenašel. A je klid.

S pravoslavnými Rusy je to obtížnější. Obzvlášť okolo Velikonoc nebo Vánoc. „Národ husitů a nevěří v Boha? To není možné,“ šokoval jsem nedávno postojem Čechů k náboženství svého známého. Přišlo mu šílené, že v Česku se k víře hlásí pouze čtvrtina lidí.

Aby mi dali mí pravoslavní známí pokoj s vírou, našel jsem si oblíbeného pravoslavného svatého. Svatého Serafima Sarovského. Báťuška Serafim žil jako poustevník. Na svatých obrázcích je často znázorňován, jak krmí medvěda chlebem. Proslavil se mimo jiné i jako divotvorce a prorok.

A proč jsem si právě vybral Serafima? Ztělesňuje to, co mají Rusové rádi. Byl svatořečen na popud posledního ruského cara Mikuláše II. Jeho ostatky chtěli bolševici spálit v takzvané Kazatelně bezbožnosti – krematoriu u znárodněného Donského kláštera, ale jako zázrakem byly po rozpadu SSSR nalezeny.

Znovuobjevení ostatků báťusky Serafima má být předzvěstí obnovy síly Ruska. A Sarov, kde svatý muž poustevničil, je rodištěm sovětských jaderných zbraní. Zkrátka, Serafim Sarovský je jedno ruské klišé vedle druhého.

Ruská víra je občas plná paradoxů. Nejde mi do hlavy, proč popové světí ruské rakety a ruští kosmonauti si berou do vesmíru ikony. Gagarin přeci dokázal, že Bůh neexistuje. Sovětští ideologové to tak podávali.

Nechápu, jak měla tříska ze svatého Kříže umístěná na křižníku Moskva ochránit ruskou válečnou loď před potopení. Ale budiž.

Na Velikonoce mi nejmenovaná ruská moderátorka poslala fotku. Na ní je s dcerou v kostele a v rukou drží svíčky. „Mír a dobroty nám všem,“ popřála mi.

To je poselství, které má smysl. Pro věřící i nevěřící. Jen kdyby se toho Rusko drželo.

Ruský deník Jiřího Justa

27. díl: Co prozradily Putinovy oči (9. května)

5. díl: Samohana ruskou propagandou (18. března)

Reklama

Doporučované