Ruský deník: Dost bylo falešné ruské nadřazenosti, ve Střední Asii už je líp

„Rusové chtějí denacifikovat Ukrajinu, ale sami se často chovají jako náckové,“ říká mi Imram. Sedím v křesle a plkáme, zatímco mi stříhá vlasy.

Je to takový náš rituál. Jednou za dva měsíce zajdu do kadeřnictví, kde maká, a nechám se od něho zkrášlit. A protože jsme oba na Rusi cizinci, tak kromě řečí o hudbě a jiné zábavě probíráme, co se nám za tu dobu stalo.

Imram pochází z Uzbekistánu. Do Ruska se přestěhoval, jako stovky tisíc jeho bratrů a sester z východního okraje postsovětského prostoru, za výdělkem. Má štěstí, že mu jde práce s nůžkami. Nemusí jezdit taxíkem 20 hodin denně, ani roznášet jídlo v zelené kisně.

„S xenofobií se setkávám denně. Neustále slyším sprosté poznámky na svou snědou pleť. Poslední dobou častěji. Kvůli válce jsou Rusové agresivnější,“ dělí se o své zkušenosti třicetiletý barber.

Se smutkem v hlase říká, že si na takový přístup už zvykl. „Pořád se mi stává, že si ke mně v električce (příměstský vlak, pozn. autora) lidé nechtějí přisednout. Dřív mě to štvalo. Lidé raději stojí, protože nechtějí sedět vedle Uzbeka? Co to je za blbost! Ale už mě to přešlo. Jen ať jim z toho rasismu opuchnou nohy.“

Imrama mnohem víc trápí, že ruské xenofobii čelí jeho děti. „Mého syna nevzali na plavání. Protože je Uzbek. Ve školce nedaleko našeho domu se prý nenašlo volné místo pro dcerku. Takže jsme ji dali do sousední čtvrti. Musíme ale platit měsíčně 35 tisíc rublů (cca 14 tisíc korun). Asi proto, že je Uzbečka,“ popisuje své strasti.

„Kéž bychom měli v Rusku stejné postavení, jako mají Afroameričané v USA. Vlastně se mi myšlenka BLM (Black Lives Matter, pozn. autora) líbí. Rusové nás odírají, dělají z nás nevolníky, policisté požadují úplatky… Kéž by s tím někdo něco udělal,“ marně sní kadeřník.

Uzbeka těší sankce uvalené Západem na Rusko. Nemá z nich škodolibou radost. Také na něho dopadá zdražování zboží v obchodě. Ale migranti, jako je on, na tom dokážou vydělat.

„Kvůli celé té situaci s Ukrajinou stojí dolar 60 rublů. To tu dlouho nebylo. Můžu bez problémů posílat rodičům peníze do Uzbekistánu, klidně celou tisícovku doláčů,“ chlubí se.

Imram také plánuje rozjet byznys. „Kvalitní americké strojky na vlasy nejsou teď kvůli sankcím v Rusku k sehnání. Anebo jsou neuvěřitelně drahé. V Uzbekistánu se dají koupit za pakatel. Vždyť snad každý má v USA nějakého příbuzného nebo známého. Kdybych strojky od nás dovážel do Ruska, tak bych si dobře vydělal,“ dělí se o své plány barber.

Zeptal jsem se Imrama na jeho sen, čeho by chtěl v Rusku dosáhnout. „V Rusku? V Rusku si potřebuju jen vydělat. Sním o tom, že za pár let odsud odjedeme a přestěhujeme se do USA. Tam se já a má rodina budeme cítit svobodně,“ říká třicetiletý Uzbek.

Před nějakými deseti lety bylo pro lidi, jako je Imram, Rusko země zaslíbená. Ruské občanství bylo pro ně zlatá jízdenka do lepšího života. Situace se začíná měnit, i když si to Rusové neuvědomují.

Střední Asie, všechny ty záhadné -stány, se vyhoupla o stupínek výš nad Rusko. Paradoxně je právě v tomto okamžiku blíž Západu než Putinovo carství.

Obyvatelé Střední Asie mohou používat platební systémy MasterCard a Visa – Rusové ne.

Nejsou v zahraničí toxičtí – Rusové ano.

V Kazachstánu mají třicet kaváren Starbucks, v Rusku ani jednu.

Kazašští hokejisté mohou hrát na mistrovství světa, ti ruští se mohou leda tak klouzat.

Z Uzbekistánu můžete napřímo letět do Francie, z Ruska leda tak do Uzbekistánu.

Ruští programátoři kvůli Putinově válce emigrovali do Uzbekistánu a Kyrgyzstánu.

Lidé jako Imram si to uvědomují a protiví se jim dál snášet falešnou ruskou nadřazenost.